Propaguje ho MARILYN MANSON, Trent Reznor z NINE INCH NAILS i formace DIMMU BORGIR. Jeho pitím se zaštiťuje celá řada metalových a rockových skupin. Jeho nadšeným konzumentem je například i Johny Depp. O čem mluvím? O nápoji, který proslavili prokletí básníci a stal se kultovní jak v kruzích dekadentní mládeže, tak u stárnoucích výtvarníků. Absint. Málokdo ví, že právě naše republika je světovou velmocí ve výrobě tohoto nápoje a ve své nabídce drtivě válcuje nabídku všech ostatních zemí ve světě. Dokonce i ve Francii, kde se tato pelyňková ambrosie nejvíce proslavila, je vyráběna zhruba polovina produkce České republiky. Z úst mnohých jsem již slyšel řadu fám, nepravd a podivností, které se kolem tohoto nápoje obtáčejí. Ať už je to celá sbírka teorií o tom, proč je v mnoha zemích zakázán (slyšel jsem například to, že je to z důvodu obsahu metylalkoholu, ale i spoustu dalších blábolů), několik desítek receptů, jak ho zaručeně správně pít, či který typ konzumuje hvězda gotic-industriálního rock-popu  MARILYN MANSON a mnoho dalšího. Dokonce i na internetu jsem nalezl mnohé velmi zavádějící články a to včetně zdrojů typu Wikipedia. Jako člověk, který se o absint již  mnoho let zajímá a nějakou dobu sbírá jeho jednotlivé druhy, bych chtěl následujícím článkem vnést trochu světla do pro mnohé tajemného světa týkajícího se jednoho z nejmystičtějších alkoholických nápojů na světě.

Začátek absintu, aneb zelenkavé pověsti a legendy

Začněme trochou dějepisných informací. Nechci zde uvádět pouze jednu teorii o vzniku receptu a původu absintu, neboť kolem této události rozhodně není zcela tak jasno. Historických pramenů o vzniku absintu jsem nalezl hned několik. Jedna dějepisná cesta říká, že tajemství výroby absintu prý přivezli francouzští vojáci, kteří dobývali Alžír, kde jim hořký nápoj pomáhal zahánět sužující žízeň, a zároveň jim chutnal tak, že si ho s sebou přivezli i do vlasti, kde došel obrovské obliby.

Podle jiného pramene vyrobil absint poprvé v roce 1792 švýcarský vědec jako tonikum proti nemocím. Jiné pověsti vyprávějí, že vědec pocházel z Francie a byl jím poněkud výstřední lékař Pierre Ordinaire, který léčil svoje pacienty tímto elixírem vlastní výroby, který vyráběl podle receptu staré zkušené bylinkářky. Věhlasu však nápoj dosáhl až roku 1805, kdy se začal ve velkém vyrábět v likérnické oáze francouze Henri-Louis Pernoda. Až poté ho zavlekli francouzští vojáci do Alžírska jako lék proti malárii. Ohledně léčebných účinků absintu se také traduje, že když Madame de Coulanges, jedna z předních dam na francouzském dvoře sedmnáctého století, onemocněla, byl jí předepsán přípravek s obsahem pelyňku. Lék její žaludek skutečně zklidnil, načež dotyčná napsala Madame de Sevigné následující slova: "Můj absintíček je lékem na všechny neduhy."

Kdybychom zapátrali trochu hlouběji a dostali se až ke slavnému Hippokratovi, zjistíme, že ten absint (či spíše jeho prapředka) doporučoval proti žloutence, revmatismu, anémii a menstruačním bolestem. Avšak tento „historický absint“ se od současného značně lišil, obecně vzato se jednalo o listy pelyňku macerované ve víně nebo lihu. Samo slovo absint má několik výkladů. Základ mohl pocházet z řeckého výrazu pro cizopasníka jménem "apsinthion", což znamená "nepitný", zřejmě kvůli jeho hořké chuti. Pythagoras doporučoval pelyněk namáčený ve víně jako pomocný prostředek při porodu. Ve strarém Řecku se o takto vyráběném nápoji dokonce tvrdilo, že funguje jako elixír mládí.

Další pramen hovoří o tom, že kolébkou absintu je švýcarské město Couvet v Traverském údolí. Odtud se tento regionální bylinný recept zavlekl prostřednictvím napoleonských válek do dalších částí Evropy. Vypráví se, že Napoleonovi muži při sobě povinně nosili jednu lahvinku tohoto alkoholického povzbuzovadla, neboť byl-li prý voják posilněný absintem, nepociťoval strach ze smrti a ochotně se hnal do bitevních vřav. Navíc takto podnapilí vojáci netrpěli na koordinaci pohybů a mnozí tvrdili, že v absintovém opojení byli mnohem rychlejší a smrtonosnější.

Když si člověk tyto historky sestaví dohromady, vyjde mu asi následující výsledek: novodobý absint byl dle mého asi nejpravděpodobněji poprvé vyráběn výše zmíněným Dr. Ordinairem, který uprchnul před francouzskou revolucí a usadil se ve švýcarské vesničce Couvet. Při svých pravidelných vyjížďkách na koni prý Dr. Ordinaire objevil rostlinu Artemisia absinthium, která rostla divoce v kopcích kraje Val-de-Travers. Jako většina venkovských lékařů si sám připravoval své vlastní léky a, neboť byl obeznámen s použitím absintu ve starověku, začal s ním experimentovat. Vznikl tak nápoj s následujícím složením: pelyněk (Artemisia absinthium), anýz (Pimpinella anisum), yzop lékařský (Hyssopus officinalis), dobromysl krátká (Dictamnus albus), kosatec (Acorus calamus), Melissa (druh máty) a různá množství koriandru, rozrazilu, heřmánku, petržele a dokonce špenátu. Na smrtelné posteli prý tento muž odevzdal recept populárního všeléku dvěma sestrám Henriodovým z Couvet, které jej poté přenechaly francouzskému návštěvníkovi, majoru Dubiedovi, jehož zeť se jmenoval Pernod (odtud likérnická firma vedená absintovým pionýrem, zvaná Henri-Louis Pernod).

Konec absintu a co k němu vedlo

Francouzští vojáci zavlekli kouzlo absintu i do Ruska, kde však v té době příliš ovací neslavil. Některé země Evropy si v tu dobu ale tento nápoj doslova podmanil. Krom Čech, Německa a Rakouska to bylo i v Novém světě, kam absint díky migračním vlnám proplul. Za oceánem si záhy našel cestu do Little Paris v Severní Americe, New Orleansu… Nápoj, v jedné reklamě na likéry pocházející z New Orleansu z roku 1837 psán jako "absynthe", se stal módní záležitostí, a to například pod značkami Green Opal, Herbsaint a Milky Way (i dnes je ještě možno narazit na jeho verzi, vyráběnou bez pelyňku a prodávanou pod názvem Herb Sainte, tj. svatá bylina). Žádná ze starých budov v proslavené neworleánské Francouzské čtvrti nebyla tak glorifikována pijáky a fotografy pohlednic jako ta hranatá, omítnutá cihlová stavba na rohu Bourbonské a Bienvillské ulice. "The Old Absinthe House" s jeho poškrábaným cypřišovým barem navštěvovalo mnoho slavných osob.Ve své historické inkarnaci se na něm tvořila závislost a díky výraznému aroma se mohl vyrábět i z méně kvalitních surovin, což rapidně snižovalo jeho cenu. Pro žebráky a městskou chátru byl tedy přístupnějším a lepším řešením než třeba jídlo. Ve Francii se v tu dobu začala šířit vlna něčeho, čemu se začalo říkat absintismus, tedy onemocnění vášnivých vyznavačů lahví se zelenavým obsahem. Onemocnění mělo podobné symptomy jako alkoholismus (třes, svědění, křeče, nespavost, epileptické záchvaty, pokles inteligence, halucinace…).

Pití absintu se stalo módou, která se velmi rychle rozšířila po celém území. V Paříži té doby měla každá společenská skupina (vojáci, buržoazie, umělci – především malíři) svůj oblíbený podnik: umělci Degas a Monet si dávají absint poprvé v avenue de Clichy a po válce (1870) v pařížské čtvrti Pigalle v kavárně „U mrtvé krysy“. Jak postupně začal být ale absint populární ve společenské spodině, začal o něj upadat zájem v bohatších vrstvách. Dělníci, kteří se každodenním pitím snaží odpoutat od bídy svého života, pili hlavně absint. Ve vládních kruzích se začala tvořit opozice proti absintu, který se stal symbolem alkoholismu a rozkladu společnosti. Zákaz absintu bylo však těžké prosadit. Po celé Francii existovalo mnoho továren na jeho výrobu a stát měl z prodeje také nemalé příjmy. Vzniklo dokonce Národní sdružení proti alkoholismu. V pozadí této společenské škrabošky však figurovali jiní hráči. Pro výrobce jiných lihovin a hlavně pak pro francouzské vinaře znamenal absint katastrofu (ještě v roce 1913 se ve Francii vypilo čtyřicet milionů litrů absintu za rok). Podobná situace nastala v Anglii, kde zelený levný nápoj vytlačoval na okraj tradiční výrobce whisky. Lobisté začínají u vládnoucí garnitury stupňovat tlak. Národní sdružení proti alkoholismu má jediný cíl – postavit absint mimo zákon. Vhodnou záminkou se stává vražda těhotné ženy a dvou jejích dcer. Případ, kdy švýcarský dělník Jean Lonfray vraždil údajně v absintovém opojení. Absint se díky tomuto případu podařilo lobistům v roce 1915 ve Francii zakázat, zakázán byl i ve Švýcarsku, Belgii, USA, Francii, Německu… Zajímavostí je, že hned po platnosti zákazu prodeje absintu došlo k velké armádní zakázce na dodávku vína…